Babička pozdravuje a omlouvá se - recenze

Milí knihomolové, po dlouhé pauze jsem zpátky s novým elánem a hodlám dopsat své resty. Poslední dobou jsem se tu příliš neobjevovala hlavně kvůli škole a jedné osobě, se kterou se snažím trávit co nejvíc času. Ale... snad se to zase zlepší ;)

Máte taky rádi svoji babičku? Elsa svoji babičku zbožňuje, stejně jako Harryho Pottera, komiksy a wikipedii, kde se dá najít všechno na světě. Takže jak se asi zatváříte, když zjistíte, že příběh vypravuje sedmiletá (no dobře skoro osmiletá) přehnaně inteligentní holčička? Ačkoliv autorovi vyšly i další knížky a je u nás docela slavný, Babička byla mým prvním setkáním, takže jsem měla poměrně velká očekávání... a dostala jsem to, co jsem chtěla a čekala, dokonce i něco navíc.


Elsa není vůbec obyčejná, je jí sedm, ale ví toho víc než ostatní děti v jejím věku, hlavně díky googlu, wikipedii, dalším moderním technologiím a knížkám. Děti ve škole si z ní utahují, třeba protože nosí nebelvírskou šálu a jejím oblíbeným hrdinou je Spiderman. Její babička taky nezůstává pozadu, přestože je stará, je stále ještě dost čiperná, což by si někteří mohli přeložit jako pořádně praštěná. Babička vlastně neustále podniká nějaké blázniviny, ať už jde o lezení přes plot, vloupání se do Zoo, útěky z nemocnice nebo házení hovínek na policajta... a Elsa do toho pokaždé spadne s ní, z čehož její máma nemá velkou radost. Taky vypráví Else úžasné pohádky a naučila ji, jak se dostat do Říše před procitnutím, a jezdit na mrakoních. Elsa s mámou (a Georgem) bydlí v jednom bytě a babička ve vedlejším, vlastně jejich dům je plný zvláštních nájemníků od pedantské Britt-Marie po obřího worse (a co je to vlastně wors si budete muset přečíst sami :D).

O doby, co je doma, přivádí Britt-Marii a mamku k šílenství. Britt-Marie je babiččína sousedka z domu, mamka je Elsina máma. A taky Britt-Mariina sousedka, protože má byt hned vedle babičky. Tím pádem s babičkou sousedí i Elsa, protože bydlí u mamky. Kromě každého druhého víkendu, kdy je u táty a Lisette. George je taky babiččin soused, jelikož žije s mámou. V tomhle je trochu zmatek. Ať je to, jak chce, podstatné je, že zachraňovat životy a přivádět lidi k šílenství jsou babiččiny superschopnosti, což z ní číní poněkud dysfunkčního superhrdinu. (str. 11)

Všichni žijí svůj normální život, dokud babička nezmizí (odejde na věčnost, umře... říkejte si tomu, jak chcete) a pro Elsu připraví honbu za pokladem. V tu chvíli se z Elsy stává skutečný rytíř Miamasu, prokazuje pořádnou dávku odvahy, doručuje dopisy a postupně odhaluje, že pohádka a skutečný svět můžou splynout dohromady. Každý obyvatel domu musí dostat svůj vlastní dopis, ve kterém babička pozdravuje a omlouvá se (což je myslím docela originální nápad).

Podle babičky byl tenhle vnitřní hlas "dobrej tak akorát pro psychology a vrahouny útočící dezertníma vidličkama". Babička psychology moc nemusela. A dezertní vidličky už vůbec ne. I přesto se opravdu snažila Černé sukni pomoct. (str. 250)

S takhle osobitými postavami jsem se dlouho v žádné knížce nesetkala, z počátku vypadají jen jako obyčejní nájemníci - papírové figurky k vyplnění příběhu, ale postupně člověk začíná odhalovat, že každý má svůj vlastní osobitý příběh a charakter... a navíc se všechny jejich příběhy prolínají a propojují víc, než by kdo mohl čekat. Dalším bodem, který mě zaujal, bylo vyřešení jmen tak velkého množství postav. Autor si neláme hlavu vymýšlením jména každé postavy a místo toho často používá obecná pojmenování (Příšera, Černá sukně, chlapec se syndromem a další) a čtenáři to ani v nejmenším nevadí. Mně to přišlo originální a jména se mi alespoň nepletla. Nemohla jsem si pomoct, ale postupně jsem si oblíbila úplně všechny postavy (nejvíc teda geniální Elsu, jejíž vyprávění mě neskutečně bavilo). Při čtení jsem se často smála nahlas a lepíky mi na vtipné a zajímavé části ani nestačily, protože situace byly často tak absurdní, až se stávaly naprosto geniálními a naopak se v knížce našlo i požehnaně dojemných pasáží (hlavně v závěru), kde by slabší povahy mohli uronit slzičku.

Den před Štědrým večerem dostala Elsa překvapivě dopis od Santy, ve kterém jí nejdřív vynadal za nemožné chování, a pak následoval proud nadávek uvedený slovy "ty nevděčnej spratku!". V závěru stálo, že jen kvůli tomu, že přestala věřit, nebudou mít elfové kolektivní  smlouvu pro příští rok. "Vím, že jsi to napsala ty!" rozčílila se Elsa na babičku. Ta vnučce ironicky odsekla: "A jak asi?" "Protože ani Santa by nenapsal ve slově kolektivní tvrdé y!" zakřičela na ni Elsa. Babička se přestala tvářit povýšeně a omluvila se. Pokusila se přemluvit vnučku, aby jí doběhla do obchodu pro zapalovač výměnou za to, že se nad sebou zamyslí. Ani na to jí však Elsa neskočila. (str. 314)

Knížka byla naprosto skvělá. Nevím jestli jsou základními prvky mísení kruté reality a absurdních prvků, dokonale propracované postavy nebo autorův humor, ale všechny dohromady dávají vzniknout knížce, jako je tato. Kombinace pohádky a reálného života, kontrast mezi vnímáním dítěte a uspěchaným světem dospělých, vtipné i dojemné situace tuto knížku dělají jedinečnou. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla a rozhodně se chystám na další Backmanovy knížky.

Babičku musím všem okamžitě doporučit... prostě si ji přečtěte! Není rozdíl v tom, jestli je člověk dítě, nebo babička, protože každý si v knížce najde to své...

Autor: Fredrik Backman

Originální název: Min mormor hälsar och säger förlåt

Série: -

Rok vydání: Švédsko 2013/ ČR 2015

Nakladatelství: Host

Překladatel: Jitka Herčíková

Žánr: román, společenský román

Počet stran: 450

Moje hodnocení: 90%